Barjoha | Bezmyšlenkový pochodníček

 V době kovidové jsem se strašně snažila žít normálním životem. Chodila jsem do práce, nakupovala rodičům, soudcovala děti, zoufalé z toho, že a) nemůžou chodit do školy, b) nesmí chodit do školy, c) musí chodit do školy... Peklo nad peklo. Nebýt Tlapky a její nadstandardní výukové pomoci, zabila bych Mladší a šla si to hodit. Ačkoliv se nás kovid takřka nedotkl (klep klep na zuby, nikdo nám

Doma nás čekalo uvítání, Percy, roszestlanej gauč, kafe a dort. (My vždycky dostaneme báječný dort :-D). A taky dárečky a protože Tlapkovky znají své pappeinhemské, můj dárek se nesl ve znamení čutňáčků, Rebin ve znamení puzzle. (S dárky mě vůbec holky rozstřelily. Před naším odjezdem jsem si stěžovala Rebi na svou neschopnost objevit ty správné dárky pro lidi, které mám ráda. Že své oblíbené

Korona se s koronou sešla... Tedy, co to plácám. Rok se s rokem...
Ne, od naší poslední návštěvy to ani rok netrvalo, ale znáte sami, jak umí být čas potvora rozmazlená. Někdy letí, někdy se táhne. 
Letos se nám táhl, protože jak už jsme návštěvoví a výletoví, letošní Covidolypsa nám trošku zahýbala plány. Ale konečně už se rozjíždíme, konečně už si můžeme užívat.
Rebi mohla konečně

Mohlo by se skoro zdát, že žiju jen Píšenávštěvami, ale není to tak. Žiju si normálně, jen se mi nechce psát. 
Ruku na srdce, vlastně není až tak oč stát, děťátka prochází pubertou, v práci procházím ponorkou, zima je vopruz, tedy hlavně tahle zima, když není sníh... Prostě jsem se tak pěkně zahnízdila a jen si plynu. A právě naše minisrazy jsou takové příjemné vytržení z "doprdeleaťužjejaro"

 Totiž, my, a to je naše zvláštnost, cestujeme rádi, zejména po spřátelených novočlenech naší rodiny.
V listopadu jsme byly s Rebi v Ostravě, v prosinci jsme se konečně dostali se zbytkem původní rodiny do Budějc. Ono to nebylo jen tak. Vážně ne.
Nevyšla nám první plánovaná návštěva, nevyšla druhá... a málem nevyšla ani ta třetí.
To slovo na "T" bylo