Před časem jsem psala o těch interpersonálních změnách...

Vypadalo to hodně nadějně, ale najednou šlo všechno do kopru. Z důvodů, který nechci úplně ventilovat, protože se pořád držím hesla "koho chleba jíš, toho píseň zpívej".
Nebyla jsem neštastná jenom já, ale v podstatě celá naše parta, včetně Morouse. Ten už si domlouval přestup úplně jinam, protože, jak pravil:

 Cestou autem hráváváme s holčičkama hru - Řekni tři.
Když  byly menší, jely jsme stromy, zvířátka, pohádkové postavičky, čím jsou starší, tím náročnější otázky si musím vymýšlet. Hrozně nás to baví, ale někdy je docela dřina vymyslet otázky.
Včera jsem si naběhla cestou pro Mladší ke Koňákovým, když jsem chtěla po Starší tři seriály, ve kterých nikdo neumřel.
Nakonec

 Večerní kontrola spánku. Starší už v limbu, Mladší má ještě rozpovídáno...

"Učili jsme se o Mozartovi. Já ti dostala takovou chuť na jeho kuličky."
"Doufám, že máš na mysli ty bonbóny?!"
"Jo, jo. Ty bych si dala."
"Co jste se učili o Mozartovi?"
"Ále... že skládal písničky."
"A pustili jste si nějaký?"
"Jo,

 Naštěstí nejde v Rodasu platit kartou, jinak bych tam za ty naše polorukodělné výrobky zahučela mnohem víc...

Starší: 
1)Tohle je šnek, kdyby někdo nevěděl. A voskovka, co vypadá jako vševidoucí oko. 


2) Srdíčko z lásky:

 Pamatujete články "Člověk je starej, když si pamatuje..."
Když si pamatoval pevné linky, hraní s kamarády na klepadle na koberce, mléko s houskou ke školní svačině, měsíční příděl lístků na oběd....

Dnes jsme s kolegyní objevily nový bod:
Člověk je starej, když se mu při dnešním datu vybaví VŘSR.
Ráno říkám: "Hele, dneska je VŘSR."
A hned dva

 Mladší letos začala extrémně prohrávat v dysolympiádě.
Třetí třídu jsme jakž takž zvládaly, ale teď je to fakt úplně marný. 
A) musela přepisovat nejmíň půlku sešitů (že jsem po ní zápisky nepřečetla já by se dalo ještě zkousnout, ale ona je po sobě nepřečte ani sama)
B) dostaly jsme se do začarovaného kruhu zoufalství.
Obě už jsme byly dopředu v depresi z každého

 Přišly mi dneska holčičky ze školy... a Starší mi podává kytičku.
"Ale já mám svátek až za měsíc, kočičko." 
Stejně jsem byla dojatá.
"Já vím. Ale mě napadlo, že ti jí koupím."

No nemám nejbáječnější dítě na světě?

 Jedna z prima věcí na (teď už středně) malejch dětech je ta, že chodíte do kiha i na filmy, na který by vás bez dětí ani nenapadlo jít.
Takhle jsem viděla oba díly Šmoulů (Neil Patrick Harris je prostě boží a ne, že ne), V hlavě, Tajný život mazlíčků... už jen podle názvu bych na tyhle filmy sama do kina nešla, radši bych si počkala na DVD.
No a včera jsme se starší vyrazily na

 Nesnáším, když na mně sahají cizí lidi. Ne, že bych byla úplně nekontaktní, s holčičkama se mazlím ráda, s Chotěm se od sebe taky nedržíme metr daleko a pokud komunikuji s někým obzvlášť sympatickým, nedělá mi problém se ho dotknout. Jen nesnáším, když někdo šahá na mně. Proto nemiluju návštěvy lékařů, cesty naplněnou MHD a úplněklidně se obejdu bez plesů nebo zábav. Při problémech s páteří