Mohlo by se skoro zdát, že žiju jen Píšenávštěvami, ale není to tak. Žiju si normálně, jen se mi nechce psát. 
Ruku na srdce, vlastně není až tak oč stát, děťátka prochází pubertou, v práci procházím ponorkou, zima je vopruz, tedy hlavně tahle zima, když není sníh... Prostě jsem se tak pěkně zahnízdila a jen si plynu. A právě naše minisrazy jsou takové příjemné vytržení z "doprdeleaťužjejaro"

Jestli je vám vaše město malé, prostě roztáhněte křídla a leťte... Jen nezapomeňte, kde jste se učili chodit... a létat...

A jestli je vám tak akorát, užívejte si ho se vším, co vás na něm těší!

KRÁSNÝ NOVÝ ROK VŠEM 

 Totiž, my, a to je naše zvláštnost, cestujeme rádi, zejména po spřátelených novočlenech naší rodiny.
V listopadu jsme byly s Rebi v Ostravě, v prosinci jsme se konečně dostali se zbytkem původní rodiny do Budějc. Ono to nebylo jen tak. Vážně ne.
Nevyšla nám první plánovaná návštěva, nevyšla druhá... a málem nevyšla ani ta třetí.
To slovo na "T" bylo

"Předjednala jsem nám Carcassone u Tlapky," psala Rebarbora.
"Prej přijedete na Carcassone," psala Tlapka.
"Pojedu do Ostravy na Carcassone," pravila jsem Choťovi já.
"Do Ostravy se nejezdí za chlastem?" podivil se Choť.

Ne, miláčku. My jsme mladé kulturní bytosti a setkáváme se s přáteli výhradně za účelem intelektuálního obohacení.

Celý měsíc před Velkou výpravou

Od Poněšického víkendu se nám nepodařilo vyrazit na pořádný výlet (buď nám plány pokazilo počasí, nebo se nám do předplánované akce navrtalo něco jiného) a já už začínala trpět výletovou nedostatečností.
V pátek jsme tedy s Chotěm zasedli k noťasu a jali se sondovat, kam asi tak... 
Nakonec volba padla na Landštejn. Sice je víc než tři hodiny cesty, ale Choť řídí rád a holky už jsou dávno

Léto hrozně rychle uteklo, na můj vkus až moc rychle. Jediné, co mě smiřovalo s koncem dovolené (celý srpen jsem jí měla, heč) byl prodloužený víkend v Poněšicích. 
Protože jsme byli zvědaví, jestli rekreační středisko vypadá stejně jako v seriálu Hop nebo trop a jak moc je jiné oproti Svatební cestě do Jiljí. A protože Poněšice jsou jen kousek od Budějic. A v Budějicích bydlí kdo? Aha! 
V

 Je tu léto, prázdniny a s tím i výlety. Jupí a juchú. Miluju to.
Bývyly doby, kdy jsme s Chotěm oba vedoucovali na pionýrském táboře. Bavilo nás to, naplňovalo (a někdy taky vyčerpávalo, co si budem), ale pak přišly děti a jiné změny a my vedoucovat postupně přestali. Sice jsme se občas ještě zajeli podívat za starou partou, ale jak se obměňovalo složení, začínali jsme si připadat nezvaní

Tak schylovalo se k tomu už delší dobu a kupodivu akci "Rebarbora mezi námi" odstartoval Choť. To když si postěžoval, že mu utekl nějaký snookerový zápas a pak jen lapal po dechu, když jsem mu ho celý převyprávěla. S mým pověstným odporem ke sportu bylo opravdu na pováženou, že vím, o čem mluvím.
"To mám od Rebarbory," připustila jsem. "Ona je stejnej magor jako ty."
"To děvče mi začíná

 Tak, přiznejme si, ono už se k tomu schylovalo delší dobu. Jen jsme si tak nějak říkali, že ještě chvíli snad...
Prdlajs, kecám. Choť si říkal.
Já už oscilovala mezi - "Ale jo, dokud slouží...." po - "Chci novější auto!"
Ne, že by Parťáček nejezdil, dovezl nás kamkoliv jsme potřebovali a když už kleknul, tak tak, aby mě úplně nevypekl. Ale pravda taky

 Dětem přinesl Ježíšek povlečení a hrneček a na mě se zase ...
Ale to bych nebyla já, abych si neporadila. Tedy - abych se nepokusila poradit si. Stálo mě to nějaký ten čas v obchodě (páč sehnat to správný triko není jen tak)  a nějaký ten čas na PC (stejný důvod, ale s tím správným obrázkem)...
A výsledek? NIc moc.
Ale rozhodla jsem se, že tričko s pracovním názvem Sen