Barjoha | Bezmyšlenkový pochodníček

Mohlo by se skoro zdát, že žiju jen Píšenávštěvami, ale není to tak. Žiju si normálně, jen se mi nechce psát. 
Ruku na srdce, vlastně není až tak oč stát, děťátka prochází pubertou, v práci procházím ponorkou, zima je vopruz, tedy hlavně tahle zima, když není sníh... Prostě jsem se tak pěkně zahnízdila a jen si plynu. A právě naše minisrazy jsou takové příjemné vytržení z "doprdeleaťužjejaro"

 Totiž, my, a to je naše zvláštnost, cestujeme rádi, zejména po spřátelených novočlenech naší rodiny.
V listopadu jsme byly s Rebi v Ostravě, v prosinci jsme se konečně dostali se zbytkem původní rodiny do Budějc. Ono to nebylo jen tak. Vážně ne.
Nevyšla nám první plánovaná návštěva, nevyšla druhá... a málem nevyšla ani ta třetí.
To slovo na "T" bylo

Od Poněšického víkendu se nám nepodařilo vyrazit na pořádný výlet (buď nám plány pokazilo počasí, nebo se nám do předplánované akce navrtalo něco jiného) a já už začínala trpět výletovou nedostatečností.
V pátek jsme tedy s Chotěm zasedli k noťasu a jali se sondovat, kam asi tak... 
Nakonec volba padla na Landštejn. Sice je víc než tři hodiny cesty, ale Choť řídí rád a holky už jsou dávno

 Je tu léto, prázdniny a s tím i výlety. Jupí a juchú. Miluju to.
Bývyly doby, kdy jsme s Chotěm oba vedoucovali na pionýrském táboře. Bavilo nás to, naplňovalo (a někdy taky vyčerpávalo, co si budem), ale pak přišly děti a jiné změny a my vedoucovat postupně přestali. Sice jsme se občas ještě zajeli podívat za starou partou, ale jak se obměňovalo složení, začínali jsme si připadat nezvaní

 Tak, přiznejme si, ono už se k tomu schylovalo delší dobu. Jen jsme si tak nějak říkali, že ještě chvíli snad...
Prdlajs, kecám. Choť si říkal.
Já už oscilovala mezi - "Ale jo, dokud slouží...." po - "Chci novější auto!"
Ne, že by Parťáček nejezdil, dovezl nás kamkoliv jsme potřebovali a když už kleknul, tak tak, aby mě úplně nevypekl. Ale pravda taky